Když jsem byl malý, televizi už jsme pochopitelně doma měli. Byla ještě docela velká, tak velká, že později po ‚vykuchání‘ posloužila ještě jako luxusní kotec pro jednoho králíka, se zakulacenou obrazovkou a spoustou elektronek a dalších součástek uvnitř. A když se nad tím poněkud poťouchle zamyslíme, bylo s podivem, proč vlastně byla tak velká, když se na ní dal chytit jen jeden jediný československý kanál. Ale bylo tomu tak – měli jsme tu tehdy pouze dva televizní kanály, a k nám do pohraničí dolehl přes kopce po většinu existence socialistického Československa pouze ten první. Což ale moc nevadilo; sice jsme trochu záviděli těm, kdo měli možnost sledovat oba, jenže současně jsme uznávali, že je vlastně jedno, zda sledujeme jednou nebo dvakrát prd. Protože programy stály za… Nestály za nic.

Když pak tato televize dosloužila, pořídili jsme si novou a moderně vypadající. Tedy na onu dobu moderní. Byla ještě mnohem větší a měla obrazovku hranatou, a to hranaté bylo tehdy v módě. A na této už byla možnost naladit si kanálů o něco více. Což ale bylo vcelku jedno, protože tu byl pořád pouze ten jediný kanál Československé televize. Plus jsme si to tu mohli zpestřit ještě prvním kanálem televize rakouské, která k nám pronikala i přes nedalekou železnou oponu. A až na samém sklonku totality se tu dal naladit ještě kanál třetí, který ale nikdo nesledoval – ano, ten sovětský v ruštině.

Obě tyto televize byly samozřejmě černobílé. Na čemž není nic divného, protože ty barevné byly nedostatkové, oba moji rodiče by na takovou museli obětovat čtyři své výplaty a stejně se tradovalo, že barvy na tehdy u nás dostupných barevných televizích neodpovídaly realitě.

A dlouho trvalo, než se objevily i televize barevné, ploché a navzdory své plochosti daleko více televizních kanálů nabízející. Které ‚hubly a hubly‘, až dosáhly dnešní situace. Kdy už tyto nemají bohužel ani zdaleka takovou výdrž jako kdysi. Protože než stihnou dosloužit, změní se kmitočty a my je musíme vyhodit.