Máte rádi filmy https://www.film-game.cz/filmy/ pro pamětníky z doby éry černobílých snímků, v nichž excelovali herci a herečky, jako byl Oldřich Nový, Adina Mandlová, Jiřinka Sedláčková nebo Nataša Gollová? Pak byste v některých scénách jistě nepřehlédli pánské klobouky. Tehdy byl klobouk v mužské populaci zcela běžným jevem a podivné bylo spíše, pokud jej někdo postrádal. A v písni v podání Ladislava Gerendáše „Míval jsem klobouk“ (Banjo band Ivana Mládka) z roku 1977 je naznačeno, jak důležitou roli hrála tato pokrývka hlavy i v době na hony vzdálené éře prvorepublikových filmových komedií.

Hlavní roli veškerých kloboučnických záležitostí, tedy i těch filmových z doby dávno minulé, obsadil filc. Někteří z vás jej znají i pod názvem plsť nebo plstění. Je to vskutku velmi zajímavý textilní materiál, jehož historie je ovšem velmi stará – několik stovek let. Ale i přesto, že muži klobouky již dávno nenosí (samozřejmě s výjimkami, například Luďkem Sobotou nebo Janem Přeučilem), filc je stále mezi námi jako oblíbený materiál pro tvořivou zábavu dospělých i dětí.

Co je na plsti velmi zajímavé, jsou barvy. Pořídíte ji v tolika barevných odstínech, že z nich můžete zhotovovat pestrou plejádu výrobků počínaje figurkami a konče domácí obuví. Figurky zvířátek z plsti mohou být velmi věrohodné, ale i cokoli jiného z tohoto materiálu vás vnese do barevného světa, který se až nápadně odlišuje od toho současného – skutečného. Někdy nám plstění naznačuje, že nám barvy v životě schází, a že se lidé jaksi neumí barevně oblékat, jak tomu bylo například v osmdesátých letech minulého století. Ostatně tehdy bylo nemyslitelné, že by na sebe někdo vzal celý černý komplet od čepice až k ponožkám, a přitom se to netýkalo smutečního obřadu, anebo že by někdo dokonce vozil své dítě v černém kočárku.

Dejme tedy šanci barvám a přenesme je zpět do současného života, třeba právě plstěním, s nímž se velmi dobře pracuje, a mohou si s ním hrát i vaše ratolesti.